Ptám se sama sebe jak je možné, že už mi zachvilku bude 18 let a můj život je tak strašně stereotypní a nudný. Ano můžu si za to jistě sama, ale stejně tak sama bych si mohla za to, kdyby nebyl ale na to jsem dosti líné stvoření a jak jsem v poslední době zjistila, tak parádně i bez vůle.
Copak je to normální, že si přijdu jako mladá dáma v přechodu. No asi ne. Zajímalo by mě jak bych se měla vymanit z pocitu, že žiju ten nejhroznější život na světě. Sama na to mám názor ten, že od doby kdy jsem byla prakticky pořád nemocná jsem se odcizila mnoha lidem a když jsem se pak vrátila zpátky do reality, chodila jsem místo na diskotéky d práce nebo se radši schoulila do náruče mému drahému protějšku. Tyhle chvíle mám nejradši ze všech, protože bych snad nejradši chodila do práce, měla svůj byt a nemusela řešit každodenní šprtání- se na testy. Přezto všechno mám ale v poslední době pořádnou tendenci zažívat ty staré chvilku, jenomže můj problém je ten, že už prakticky nevím jak se mám zpátky začlenit mezi kolektiv. Mám pár dobrých přátel, ale není to co to bývalo. Spíš mě každý bere jako to je ta holčina, která miluje nadevše svého klučinu a tvoří spolu ideání pár. Jenomže on taky chodí na hodně párty sám a já bych to chtěla umět taky.. tak kdo mi poradí.. :P
